Mí rodiče a někteří slovenští příbuzní
Můj táta Tomáš, narozen v lednu 1911, byl od útlého mládí silně nábožensky založen. Po skončení povinné školní docházky odešel dokonce do kláštera. Zhruba po půl roce si svou životní dráhu přeci jen rozmyslel. Vyučil se tkalcem a povinnou vojenskou službu odsloužil beze zbraně v Prešově. Chodíval pravidelně na nedělní bohoslužby do tamního hlavního kostela. V něm našel svou budoucí ženu Annu. Byla krásná a zpívala v Spevokole sv. Františka. Narozena byla v květnu 1914 a její rodné příjmení bylo maďarské. Později její rodiče změnili pro sebe i některé své, v té době neplnoleté děti, příjmení na znějící slovensky. Od té doby nese jejich rodina název jednoho stromu.
Mnohá léta jsem se domníval, že ke změně příjmení se rozhodli po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československa. V dubnu 2014 jsem v rodinném archivu objevil kolekci téměř čtyř desítek fotografií matčiných sourozenců a nejbližších příbuzných. Byla mezi nimi i fotoreprodukce svatební fotografie rodičů mé matky. Na její rub kdosi ze Slovenska napsal několik dat. Díky tomu jsem zjistil, že František Jozef XY, narozen xx. xx. 1888 zemřel xx. xx. 1952 a Anna YZ, narozena xx.xx. 1892 zemřela xx. xx. 1977. Maďarské příjmení na slovenské že změnili xx. xx. 1941. Matčini sourozenci žili vesměs v Prešově a Košicích, na Moravu se vdala jen jedna její sestra.
Máti část svého dospívání prožila u tety-grófky v Pešti, jedné části pozdější Budapešti. Mámini rodiče, zvláště její matka, byla proti plánovanému sňatku. (Podobná situace nastala po rozhodnutí mé budoucí ženy, že se za mne vdá. Zákazy vyřešila pohrůžkou, že odejde z domu. Vbrzku její rodiče pochopili, že si nevzala „kriminálníka“ se základním vzděláním. To, že nám společné soužití dobře funguje, přes mé občasné excesy v dávných dobách, dokládá jeho více než půlstoleté trvání). Manželství mých rodičů přetrvalo od sňatku v roce 1936 až do jejich odchodů do nebeského ráje. V což oba věřili.
V samém počátku však bylo jejich soužití poznamenáno vážnou událostí. Městská květinka byla přesazena do vesnického prostředí podhůří obce v Bílých Karpatech. (Podobně jako žena Bohuslava Reynka, Suzanne Renaud, která byla z teplé jižní Francie přemístěna do Petrkova, usazeného v drsné přírodě Vysočiny). Moje budoucí máma neměla ponětí o zimních podmínkách v podhorské vesnici. Na cestu se vypravila poměrně lehce oblečená. Nejednou vzpomínala, jak se její jemné střevíčky po vystoupení z vlaku bořily do sněhových závějí. Před ní byla ještě cesta povozem do obce vzdálené dvanáct kilometrů. Následky, ve vážném poškození zdraví, se dostavily vzápětí. A pronásledovaly ji po celý další život. Krom toho se na novomanžele dívali někteří vesničané „skrz prsty“. „Tomáš si nemohl vybrat nějakou místní? Musel si přivézt městskou paničku?“.
Značnou část války prožili mí rodiče dobrovolně v Německu. Češi, i Moraváci, měli postavení rovné s Němci. Na rozdíl třeba od Poláků, kteří se při obsazování jejich území postavili na odpor německé armádě. Za trest měli ti, kteří pracovali v Německu, podobná označení jako Židé a museli je rovněž nosit na veřejnosti. Rodiče žili v Magdeburgu, máma pracovala v továrně a otec byl správcem několika domů, v nichž byli ubytováni dělníci z protektorátu. Výdělky byly velmi slušné, zvláště při převodu marek na koruny. Jedna říšská marka byla měněna za 10 protektorátních korun. (Díky tomu mohli bez problémů nechat provést některé rekonstrukce na rodném domě). Podle útržků poštovních poukázek, kterými posílali peníze rodičům v Nové Lhotě (nejspíše i matčiným rodičům do Prešova, což zase dokládají útržky z poválečné doby), jsem zjistil, že nejprve bydleli ulici Klusdamm 53, od ledna 1943 na Kl. Steinernetisch Str. 1. Na sklonku války si rodiče vzali dovolenou. Zda a nakolik její termín ovlivnil sen mé matky, už nezjistím. (Onen sen mi připomněla má žena, při četbě těchto řádek). Moje máma v něm viděla svou matku, která na ni volá „Anuško, vráť sa domů“. Právě v době jejich dovolené přeměnilo spojenecké bombardování Magdeburg v hromadu trosek. Otec často říkával, že životy jim zachránil Bůh. Pracovat do Německa se už nevrátili, otec tam jel vyřídit některé formality a konec války byl na spadnutí.
Můj bratr Antonín se narodil v červnu 1944. Otec byl ve státních službách a naše rodina se po válce stěhovala podle míst jeho působení. Nejprve někde poblíž Mikulova, snad v Klentnicích, poté v Šumperku a v Rudolticích u Sobotína. V roce 1950 nastoupil můj otec k Jáchymovským dolům do Horního Slavkova. Krátce pracoval na šachtě a poté působil jako správce hornických ubytoven. Zanedlouho byl jmenován vedoucím správy bytového fondu Jáchymovských dolů v pobočce Horní Slavkov. Celá naše rodina se za ním přestěhovala v roce 1953. V rodném domě v Nové Lhotě zůstal můj děda a otcova sestra.
Po havárii ústředního vytápění na jednom z nově postavených domů, kam se měli počátkem roku 1956 nastěhovat sovětští poradci, byl otec obžalován ze sabotáže. Lidový soud v Karlových Varech jej ale obžaloby zprostil. On následně rozvázal pracovní poměr a naše rodina se vrátila do Nové Lhoty.
Po návratu naší rodiny z Horního Slavkova mi otec dal stříbrný prsten. S lebkou a zkříženými hnáty. Doplnil jej malou vzpomínkou: V závěru války jej od kohosi koupil a nasadil si na prst. Pro něj byl symbolem náboženského Memento Mori - Pamatuj na smrt. Jel ve vlaku a prohlížel si prsten na své ruce. Najednou postřehl, že spolucestující v kupé se ztišili a začali se od něj odtahovat nebo i z kupé odcházet. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že takové prsteny nosí příslušníci gestapa. Odložil jej, a na prst už nikdy nenasadil. Při vzpomínce na prsten mne zpětně, už mnoho let, mrzí, že jsem jej záhy vyměnil za jednu starou minci, které jsem už tehdy sbíral. Ne kvůli obdivu k nacismu, ale proto, že mince má mnohem menší sběratelskou hodnotu než originální gestapácký atribut.
Od července 1956 do léta roku 1963 nebo 64 žila naše rodina v rodném domě v Nové Lhotě. Pak se mí rodiče přestěhovali do družstevního bytu na nově budovaném sídlišti Hutník ve Veselí nad Moravou. V tom čase jsem bydlel a pracoval v tehdejším Gottwaldově, a proto si na přesný rok nevzpomínám. Období od mého narození postupně podrobněji zpracovávám v jiných kapitolách věnovaným mým životním peripetiím. Od roku 1966 žiji v Brně, proto se při vzpomínce na mé rodiče zmíním jen o jednom tematickém okruhu.
Mí rodiče byli silně věřící, pokřtění jako římští katolíci, stejně jako jejich rodiče z obou stran a posléze i můj bratr a také já (i má žena). Přesto otec po mnohá léta svého života hledal tu správnou církev. Prošel jich několik. V roce 1957 nebo 58 jej opět zaujala Bratrská jednota baptistů, s jejímž přístupem k Bohu se seznámil již v období prvé republiky. Až natolik, že naše rodina přestala navštěvovat bohoslužby v novolhotském kostele. Což vyvolalo na vesnici, v níž chodívali do kostela všechny tam žijící rodiny, nemalé pozdvižení. Roznesla se fáma, že za vystoupení z církve, k němuž fakticky nedošlo, dostal otec asi 20 tisíc. Jezdívali jsme na shromáždění do baptistického sboru v Gottwaldově. Tamní kazatel Zbořil zase často k nám. Na baptistech mu začínalo vadit, že Pannu Marii berou pouze jako Ježíšovu matku a žádné mimořádné úcty u nich nepožívá, natož aby se k ní obraceli na modlitbách. Přitom můj otec měl svou matku neskonale rád. Po nějakém čase dospěl otec k závěru, že správnější jsou zřejmě Adventisté sedmého dne, kterým se říkalo Sobotáři. Ve Veselí měli modlitebnu, poměrně mladého, výřečného kazatele Dudu, který k našim často docházel. Z mých rodičů se stali adventisté. Což potvrdili tím, že se nechali pokřtít podle církevního rituálu. Do téže církve přestoupil i můj bratr poté, kdy se přestěhoval k mým rodičům. A vybral si ženu stejného náboženského vyznání. Otec se na několik posledních let svého života vrátil do katolické církve. Pohřeb měl podle církevních regulí. Máti zůstala adventistkou a poslední rozloučení s ní, před uložením do země, probíhalo ve veselské modlitebně.
Vzpomínám také na kazatele Obdržálka z Kroměříže. Můj otec s ním vedl ještě četnější osobní i korespondenční diskuse, nejen o náboženství a víře v Boha, než se Zbořilem. Mohu říci, že se z nich stali přátelé. Obdržálek si v komunistickém kriminále a lágru odseděl - odpracoval asi osm let. Proč byl uvězněn? Při zátazích StB proti církvím na přelomu 50. let se jej vyšetřovatel zeptal, kde mají baptisté ústředí. Obdržálek odpověděl, že v New Yorku. Tím si podepsal rozsudek jako osoba nepřátelská vládnoucímu režimu, která je řízena z USA. Svou dceru, která se narodila asi dva měsíce po jeho zatčení, viděl až po propuštění. Osobně byl rád tomu, že mohl, nedlouho po propuštění, působit opět jako kazatel.
(Kalouskovo – Nečasova vláda přijala zákon o církevních restitucích se značně kontroverzním výpočtem finančních náhrad za majetek zabavený církvím komunisty po 25. únoru 1948, který nebude možno fakticky vydat. (Zákon schválila sněmovna díky hlasu poslance za ODS Pekárka, pravomocně odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let. Ve sněmovně nahradil den před hlasováním kteréhosi z trojice „rebelujících“ koaličních poslanců, aby po pár dnech nastoupil do věznice k výkonu trestu). Jediná církev, která finanční náhrady zcela odmítla, byla Bratská jednota baptistů. S odůvodněním, že majetek, který jejich církvi komunisté zabavili, zdaleka nedosahuje částky, kterou by podle zákona a souvisejících dohod vlády s některými církvemi, zejména s katolickou, měli obdržet).
S mým otcem jsem na téma náboženství a víry či vyznání vedl nejednu, i ostrou diskusi. Zastával jsem, a stále zastávám, názor, že není důležité, v co člověk věří, jakého je vyznání a jaké církve je nebo není členem. Zda chodí do kostela nebo modlitebny, zda se k někomu, jím uctívanému, modlí či nikoliv. Podstatné podle mne že je jak žije a jak se chová. Otci ani matce jsem nemohl vyčítat, že by se chovali jinak. Oba se snažili žít podle Desatera a drželi se biblického: „milovat svého bližního jako sebe samého“.
Ke každovečerním rituálům v naší rodině, kam až má paměť sahá, kromě čtení jedné kapitoly z bible, patřil poslech vysílání rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Ve druhé polovině 50. let k nim přibylo i rádio Vatikán. S jeho redaktory, kněžími v emigraci, navázal otec v polovině 60. let písemný kontakt. Reagoval na některé promluvy a podobně. Nebylo pro něj překážkou, že již není katolíkem. Jiné vysílání rádia s náboženským obsahem nebylo slyšitelné. Z Vatikánu mu začala poštou přicházet různá literatura s náboženským obsahem. Podobná situace nastala později též od západních center adventistů. Bratr koupil psací stroj se širokým válcem, stál asi 2500 Kč, a některé brožury i knihy přepisovali společně s otcem na průklepový papír. Kopie pak rozdávali dalším členům náboženského společenství. My jsme od nich dostali třeba Moodyho Źivot po životě. Některé, víceméně propagačního charakteru, s řadu svědectví o tom, jak ten či onen uvěřil v Boha a vstoupil do církve, jsem s díky odmítal. Tyhle jejich aktivity trvaly až do otcovy smrti. Nejednou, když jsme zajeli na návštěvu do Veselí, jsem jim tu činnost rozmlouval. Měl jsem jisté povědomí o samizdatové literatuře a možných postizích za její šíření. (Jeden sběratel, Radovan Z., zájemce o mé vydavatelské opusy, mi třeba věnoval kompletní dílo Jana Zahradníčka – šest svazků svázaných do červeného plátna. Do sbírky jsem zařazoval také nejeden soukromý tisk vzešlý ponejvíce z přátelských kontaktů mezi zakázanými autory a občas tolerovanými výtvarníky). Otec s bratrem na mé rady však nedali. Naštěstí je nikdo nepopotahoval a nic se jim nestalo. Jejich aktivity nikdo ze Západu, či z tuzemska, finančně nepodporoval. Na rozdíl od některých jiných osob, zabývajících se podobnou činností, avšak spojených různými přátelskými vazbami v těch „správných“ skupinách.
Můj otec zemřel v květnu 1986, matka v únoru 1994.
Slovenští příbuzní
Do začátku 50. let minulého století panovaly mezi mými rodiči a slovenskými příbuznými dobré sourozenecké vztahy. Naše rodina k některým z nich jezdila na návštěvy, jak dokladuje několik snímků, které mám ve svém fotoarchivu. Vztahy se začaly kazit, zřejmě v průběhu dědického řízení po dědově úmrtí v roce 1952, kdy docházelo k nějakým rozepřím. Moje matka se posléze, na otcovo přání, vzdala dědických nároků. Přesto kontakty se slovenskou stranou postupně ustávaly.
Vybavila se mi vzpomínka na konflikt mého otce s jedním ze slovenských příbuzných. Jeden z bratrů mé matky, František, si pro svou lékařskou specializaci vybral obor gynekologie. Po návratu naší rodiny z pobytu v Horním Slavkově nás navštívila prešovská babička. Na fotografii z této návštěvy, kterou jsem našel v rodinném archivu, vidím vedle ní dva neznámé muže, možná matčiny bratry. Nemohu vyloučit, že jeden z nich byl František. Bylo to ve druhé polovině 50. let a on tehdy působil v košické nemocnici. Buď při zmíněné návštěvě, nebo z pozdější korespondence, se otec dozvěděl, že František v rámci své lékařské praxe provádí i zákonné interrupce. Žádosti o ně v té době příslušné komise posuzovaly velmi přísně a spíše je zamítaly. Katolická církev byla zásadně proti a interrupční zásahy označovala za hříšné konání. Otec napsal svému švagrovi ostrý dopis, ve kterém jej nazval „potratářem“ a možná přidal, ač byl velmi mírného založení, i nějaká další ostrá slova. Napadený se sice snažil mému otci vyvrátit jeho pohled na věc. Jeho úsilí však bylo marné, protože otec v otázkách dotýkajících se okruhů souvisejících s vírou a náboženstvím velmi nerad ustupoval ze svých názorů. František zřejmě neviděl důvod, aby se nechal nadále osočovat a nesmyslnou korespondenci ukončil. Tím ustaly i vzájemné kontakty našich rodin.
Nejvíc vzpomínek měla moje matka na svého bratra Imricha. Snad to neříkám docela přesně, protože vzpomínala i na další sourozence. Mne však Imrich zajímal nejvíce, protože jsme měli shodné zájmy – zbraně a vojenské uniformy. Nevím, zda a jakou vojenskou nebo policejní školu vystudoval. Za Slovenského štátu byl v kterémsi příhraničním městě velitelem finanční stráže. Na jedné fotografii, z kolekce, kterou mám doma, je vyfocen Imrich společně se dvěma polskými pohraničníky. Stěžejním úkolem slovenské (ostatně i německé) finanční stráže bylo chytání pašeráků. Velitel posádky rozhodoval o tom, jak bude naloženo s dopadeným pašerákem i co se stane se zabaveným zbožím. Nemálo vhodného zabaveného zboží putovalo do rodičovského prešovského domu. Jisté je, že v těch případech nečekal žádný trestní postih ani pašeráka. V posledních dnech války zajala milého Imricha ozbrojená skupina „partyzánů“, kteří začali „bojovat“ proti německým i slovenským vojákům až „v hodině dvanácté“. Pověsili jej za nohy a začali pod ním rozdělávat oheň, aby jej upálili. Naštěstí se k tomu natrefila skupinka skutečných partyzánů, která velitele financů, patrně i několik jeho podřízených, zachránila. Nevím, zda po slovní domluvě a objasnění situace, nebo za použití zbraní. Imrich totiž zbožím zabaveným pašerákům nezásoboval jen rodinu, ale po dlouhou dobu i partyzány. Hrůzný zážitek z chystané popravy jej bezprostředně poznamenal tím, že mu zešedivěly vlasy. Podrobnosti o jeho dalších životních osudech mi nejsou známy. Vím jen, že v 60. letech minulého století byl náčelníkem SNB v jednom podtatranském městě. Jeho portrétní fotografii mám též z onoho období. Vzpomínám-li si dobře, měl dva syny.
Mí rodiče udržovali občasné korespondenční i osobní kontakty také s matčinou sestrou Máňou, která se vdala za Moraváka a žila poblíž Olomouce.
Sesterské vztahy přetrvávaly zejména s Viktou, provdanou za Jozefa Schenka. Jejich rodina, měli dceru Viki (vystudovala pedagogickou fakultu) a syna Džoba, neboli Jozefa (byl, stejně jako jeho otec, stavebním inženýrem), žila v Bánovciach nad Bebravou a později si pořídili dům v Bratislavě na Liptovskej ulici. Po návratu naší rodiny z Horního Slavkova na Novou Lhotu, i po přestěhování do Veselí nad Moravou, nás, respektive mé rodiče, navštěvovali. Tetu se strýcem jsem několikrát navštívil v Bratislavě při mých cestách na mezinárodní kongresy nebo při návštěvách pana profesora Albína Brunovského. Naposled to bylo někdy v prvé polovině 90. let. Viki i Džobo měli v tom čase své rodiny a s rodiči již nežili. Po uplynutí bezmála dvou desítek let se mi - od roku 2012, kdy jsme začali doplňovat rodokmen - nepodařilo o žádném z rodiny Schenkových nic vypátrat.
Trochu víc štěstí jsem měl v roce 2013, díky internetu, s vyhledáním mého příbuzného, patrně bratrance, žijícího v Prešově. V katastru nemovitostí se mi podařilo vyhledat matčin rodný dům. Zjistil jsem, že v něm stále žije žena s příjmením přijatým v roce 1941. Zřejmě švagrová mé matky. Spoluvlastníkem domu je další XY. Vcelku jednoduchým následným vyhledáváním, díky jeho jménu, bydlišti a zaměstnání jsem se dopracoval až k jeho veřejné e-adrese. Na můj e-mail odpověděla jeho žena a přislíbila, že se pokusí zjistit některé údaje o rodině mé matky. Bohužel dosud zůstalo jen u příslibu. Samozřejmě neznám důvod mlčení. Není vyloučeno, že o navázání kontaktů, nebo sdělení jakýchkoliv údajů není ze strany mých slovenských příbuzných zájem.
V dubnu 2014 jsem objevil krabičku s několika desítkami fotografií matčiných sourozenců a jejích dalších blízkých příbuzných. Díky tomu jsem mohl blíže identifikovat alespoň některé z jejích bratrů a sester. Křestní jména připsaná na fotografiích matčiným rukopisem jsou vesměs ve zdrobnělých verzích, někdy s datem pořízení snímku. Část z nich jsem naskenoval a zveřejňuji je. Objev mne vedl k napsání kusých vzpomínek na tuto část mého slovenského příbuzenstva.